Sám doma s miminem aneb sedm hodin pravého otcovství

Tak nějak jsem tušil, že ten okamžik jednou nastane. Ten den, kdy budu s Čeňkem sám doma, jsem si přehrával v hlavě nesčetněkrát a pokaždé jsem z něj ve svých představách vyšel jako vítěz. Jako neporažený a nepokořený. Jako držitel prestižního hrníčku na kafe s nápisem nejlepší otec. De facto jsem si nepřipouštěl jinou variantu než kolosální úspěch a v koutku duše jsem doufal, že tento můj počin bude oslavně zmíněn v některém lokálním deníku formou obdivné reportáže ne-li přímo na titulní stránce, tedy alespoň v rubrice Stalo se. Vše ale bylo jinak

Nataša si po týdnech strávených doma v přítmí a v atmosféře permanentního stavu polozhroucenosti okořeněnou špetkou zoufalství, nevyspání a spásných myšlenek na otravu léky usmyslela, že si zajde mezi lidi. Nabyla dojmu, že jsem se stal plnohodnotným rodičem, kterému není péče o malé dítě cizí (nebo alespoň, že jsem v rámci možností teoreticky schopen dítě nezmrzačit) a proto může na chvíli své hnízdo opustit. Domluvila si odpolední dostaveníčko se svými kamarádkami na pokec v kavárně. Jak znám ženy (a že je znám jako své boty), určitě budou klábosit o menstruaci, modeláži nehtů, nakupování a depilaci celé hodiny. Bylo mi naznačeno, že zde existuje varianta, že se vrátí až v pozdních večerních hodinách, a teď cituji,  „vožralá jak vidle“ a abych s tím tedy počítal.

Měl jsem tu naší menší pánskou jízdu naplánovanou celkem příjemně. Půl hodiny si budu s Čeňkem hrát, načež ho dám spinkat a následně se podívám na nějaký náročný film. Možná se rozšoupnu a otevřu si láhev vína, ale to spíš asi ne. Je trochu škoda, že jsem po narození Čeňka přestal kouřit, jelikož cigareta na balkoně by taktéž jistě bodla, ale nemůžu mít vše. Tedy naplánováno jsem to měl hezky, ale bohužel se odpoledne, potažmo večer nevyvíjel tak úplně sluníčkově a pohodově. Následuje dění hodinu po hodině.

 1. hodina

Za Natašou se na bůhvíkolik hodin zavřely dveře a já jsem sám doma s dítětem. Čeněk leží nehybně se mnou v posteli a upřeně mě pozoruje. Čekám, co se bude dít. Jsem nedůvěřivý. Čeněk chvilku očividně váhá, je nesmělý, ale po pár minutách si mě oťukává a cvičně se poblil. Vyčkávám, jestli nebude nějaká větší akce a zatím nic nedělám. Pouze látkovou plenou setřu z prostěradla bělostný Čeňkův výtvor. Čeněk ještě chvíli upřeně kouká, načež po pár minutách propuká v pláč. Už to začíná.

2. hodina

Tak Čeněk řve už hodinu. Nepomohlo houpání a ani pan Panda ho nezajímá. Nemá ani hlad. Začínám být mírně rozladěn, ale nevěším hlavu a snažím se být optimistou. Věřím, že za chvíli usne. Položil jsem Čeňka na zem na hrací podložku a snažím se ho rozptýlit různými předměty a nakonec se mi ho daří utišit plastovou lžičkou, kterou se zájmem žužlá. Konečně. Mé vítězství však nemá dlouhého trvání, neboť si narval lžičku do chřtánu a začal se dávit. Čeněk usoudil, že dávení se mu nelíbí, tedy začal opět řvát. Zakouřil bych si.

3. hodina

Čeněk už o plastovou lžičku nejeví zájem a tím také padla možnost, že přestane brečet, neboť jsem vyzkoušel už všechny předměty v tomto bytě hrůzy a žádný ho už nezaujal. Začínám být nervní. Aby vylepšili náladu v domácnosti, sousedé se jali bouchat do stěny, aby dali najevo, že se jim rámus z našeho bytu nezamlouvá a tedy bych měl sjednat nápravu. Ještě párkrát zabouchají na stěnu a přísahám, že jim propíchám pneumatiky u auta. Mám hlad, ale jídlo si neudělám ani náhodou. Jakmile se od Čeňka vzdálím byť na pár metrů, nejen že propukne v hysterický záchvat, ale taktéž se sápe po předmětech kolem sebe a demonstrativně se jimi snaží udusit. Zakouřil bych si velmi. To tady v tý domácnosti není někde zapomenutá cigareta?

4. hodina

Zajímalo by mě, jestli tady v okolí není nějaký hezký a útulný babybox. Nataša by to jistě pochopila. Ona má pro tyhle věci porozumění. Čeněk už určitě překonal rekord ve řvaní. Je zajímavé, že má stále tolik energie a nebojí se na intenzitě nárazově přidávat, aby z toho dětství taky něco měl. V zoufalství jsem vylízal starý popelník, co jsme měli na balkoně, avšak mou touhu po cigaretě jsem neutišil. Čeněk na chvilku ve řvaní polevil, ale očividně mě jenom zkoušel a udělal si ze mě srandu, neboť záhy začal řvát znovu. Přísahal bych, že se při pláči usmívá a má z toho radost. Je to škodolibé dítě.

5. hodina

Začínám mít halucinace. Čeněk už nepláče, nýbrž začal kňourat. Je to snad ještě horší než pláč. Úplně mi to rve uši. V nestřežené chvíli se mi podařilo udělat si kafe a pozorujíce kňourající a pěstičkami o podložku mlátící dítě s tikem v oku usrkávám. Z trudomyslnosti mě vytrhnul zvuk zvonku. Někdo je za dveřmi. Zanechávám Čeňka na podlaze a podrážděně jdu otevřít: „Dobrý den, už jste slyšel o Bohu?“ Umaštěný svědek Jehovův s baťůžkem a v nepadnoucím obleku, který mi mezi dveřmi začal mávat před obličejem Strážnou Věží, se ocitnul ve špatnou dobu na špatném místě. Ještě než se stačil nadechnout k nějaké kolosální hluboké myšlence, jsem mu znuděně a odevzdaně chrstnul vařící kafe do ksichtu a dveře bez jediného slůvka zabouchnul. Kňučení zpoza dveří dalo tušit, že dnes při něm očividně Jehova nestál. Bez jakýchkoliv pohnutek jsem se vrátil k hlasitému dítěti, které se mezitím začalo dusit igelitovou taškou. Absolutně nemám ponětí, kde k té igelitce přišel, ale je jasné, že jeho pud sebezáchovy se očividně ještě nedostavil. Začínám přemýšlet, jak se člověk jako rasa vůbec mohl dožít tak dlouho, když jeho mláďata mají sebedestruktivní sklony. No nic. Čeněk začíná opět řvát a já zatímco podruhé vylízávám popelník, sním o cigaretě a babyboxu.

6. hodina

Právě jsem vykouřil purpuru zabalenou do novin a nestydím se za to. Nemám výčitky. Zjistil jsem, že když si hodím Čeňka přes rameno a skáču po jedné noze, že nebrečí, ale směje se. Vzhledem k vykouřené purpuře mi skákání po jedné noze nedělá úplně dobře na orgány a žaludek mi začíná bublat. Pokládám proto Čeňka zpět na zem, aby mohl spokojeně pokračovat ve řvaní.

 Je čas na koupání a odložení mimina do postýlky. Nedaří se mi tak úplně nalézt pro Čeňka pyžamo. Zřejmě jsem při Natašinině instruktáži lelkoval a nedával pozor, proto bude dnes Čeněk spát v poblitém pyžamu, které jsem získal z koše na špinavé prádlo. Ujistil jsem Čeňka, že to bude naše malé tajemství. Domluva byla jasná. On neřekne mámě, že ho táta oblékl do nechutného poblitého pyžama a já zase mámě neřeknu, že jí posral prostěradlo během minulého přebalování. Všichni pak budou spokojeni.

Napustil jsem tedy vanu a Čeňka do ní uložil. Vypadal spokojeně a během koupánkování se do vany počurinkal, poblinkal a hlavně pokakuškal, to je ale hodňoučkej Čeněček. Hezký a příjemný večer to je. Místo sledování filmu držím v jedné ruce řvoucí dítě a druhou rukou drhnu posranou a jinak znehodnocenou vanu.

7. hodina

Čeněk už je v postýlce a začíná usínat. Přichází Nataša. Nachází mě pohozeného v rohu místnosti v poloze znásilněné ženy, jak stěží lapám po dechu a žužlám pana Pandu. Jestli měl někdo někdy pochybnosti o mém otcovství, dnes jsem mu je vyvrátil.

Více o Čeňkovi na http://fotruv-denik.blog.cz/ a TN.cz