Den otců

Tak jako každý rok, je den otců velkolepý svátek světového ražení, kdy otcové, svátečně oblečeni, jsou svými potomky na rukou nošeni, obdarováváni dary a zahrnování nehynoucí láskou. Samotný svátek má i křesťanský podtext a datuje se daleko do minulosti, kdy Ježíš na tento den obdaroval svého otce fungl novým nebozízkem. Jsem přesvědčen o tom, že den otců je každoroční událost století daleko přesahující věhlas Vánoc, Velikonoc a Nového roku dohromady.

Vloni jsem tuto událost promeškal, jelikož Čeněk měl jiné starosti, kdy se převalil na bříško a pak řval, neboť byl nasranej, že se nedokáže převalit zpět. Poté, co jsem jej převalil zpět na záda, opět se s velkou slávou převalil a opět řval. Převalovací škádlení měl naplánované Čeněk na celý den a bylo to tak trochu jako u kreténů. Není divu, že si ve svém nabitém programu neudělal místo na oslavu tátova svátku.

Letos jsem se rozhodl, že půjdu tomu štěstíčku trochu naproti a že nenechám nic náhodě. Čeněk se nejenže umí převalit z bříška zpět na záda, ale taktéž umí vstát, vytáhnout mi z kapsy peněženku a tuto hodit do hajzlu. Právě z toho důvodu jsem se s týdenním předstihem sem tam před Čeňkem zmínil, že se blíží den otců a nebylo by na škodu tátu nějak oslavně obdarovat.

Čeněk si vzal mé narážky k srdci a velmi se těšil. Možná právě proto si na den otců přivstal již o půl čtvrté ráno a úpěnlivým pištěním a hlasitým lomcováním s postýlkou mi dával najevo, že má pro mě hezký dárek. Čeněk má svého tátu velmi rád a proto samou nedočkavostí svůj dárek o půl čtvrté ráno natěšeně ručičkou vytahoval z plínek a rozpatlal o zeď a šprusle postýlky. Taktéž nezapomněl na potření peřinky a i pod polštářek kousíček dárku pro taťku schoval, ať se taťka poměje.

A jakou jsem měl na den otců hnedle takhle ráno radost. Jsa nevyspalý velmi jsem nemohl uvěřit, co se to právě událo a jestli se mi to nezdá. Čeněk, aby mě utvrdil v tom, že se mi to nezdá, hodil po mě kousek svého dárku a spiklenecky se usmál. „Kristova noho, nežer to“, zasípal jsem zlomeným nevyspalým hlasem směrem k Čeňkovi a mžouraje s naběhlou žilkou na čele jsem toho malého rošťáka vzal a malý čipera šel za výrazného řevu rovnou pod sprchu i v pyžámku.

Nataša podle hlasitého veselí v koupelně, odtušila, že tady není čas na hrdinství a zahlásila, že jí není dobře a že je asi nemocná. Byla totiž neděle a v neděli mívá službu na vstávání ona, abych se aspoň jeden den v týdnu vyspal (beztak se nevyspím, protože Nataša mi přinese Čeňka do postele na mazlení a ten mě dloube do oka a nebo mě plácá do temene). Zajímavostí je, že Nataša bývá nemocná v neděli celkem často a v pondělí je jí opět dobře.

Když jsem Čeňka umyl a dezinfikoval, vzal mě za ruku a vedl mě k postýlce, abych si mohl ten jeho dárek patrně pořádně užít. Celé to malé peklo, co Čeněk vytvořil, jsem postříkal deodorantem a až do svítání seškrabával špachtlí. Den otců sice nezačal úplně sluníčkově, ale já se zlomit nenechám a věřím, že bude lépe.

Ve stále sváteční náladě jsem si oblékl svou oblíbenou košili, abych se cítil výjimečně, a jakmile jsem seškrabal ze zdi a postýlky svůj dárek, oblékl jsem Čeňka a vyrazili jsme na nákup. Nataša na mě ve dveřích houkla, ať koupím nějaké léky a že ona bude zatím spát.

Cestou do obchoďáku jsem zastavil na benzince, abych natankoval. Čeněk se vzadu v autosedačce znuděně zmítal, tak jsem mu dal na hraní klíčky od auta (jakékoliv klíče jsou jeho oblíbenou hračkou. Jsou to multifunkční záležitost, jelikož je může žužlat, může s nima zvonit, může je strkat do zásuvek a může s nima škrábat například zadní okénko v autě. Z toho důvodu máme v autě na straně, kde je autosedačka vyrytou rýhu skoro přes celé okénkou a je jen otázkou času, kdy se Čeněk proryje skrz a zdrhne). Svižně jsem natankoval a zanechav Čeňka vesele rýt klíčema do potahů, šel jsem zaplatit. Při cestě zpět k autu se stala zajímavá věc, která mě tak nějak nenapadla, ale která se v podstatě nabízela. Už jsem se blížil k autu, když tu se ozval cvakavý zvuk a blikla všechna světla. Je to tu. Čeněk se zamknul dálkovým zamykáním na klíčích. Zmáčkl takový to tlačítko pro centrální zamykání a den otců začal nabírat na otáčkách.

Můžu si stokrát říkat, jakej jsem idiot, ale nic to nezmění na tom, že dítě je zavřené v autě s klíčema a já jsem před autem bez klíčů. Napadlo mě, že se pokusím zahrát na Čeňkův intelekt a pokusím se ho posunky přes sklo navést k tomu, aby na klíčích zmáčkl to druhé tlačítko a dveře odemknul. Naštěstí měl klíčky pořád v ruce, takže šance tu byla. Vehementně jsem ťukal na okénko a křičel, ať zmáčkne ten klíček. Čeněk se na mě chvíli smál, protože to byla děsná bžunda, potom hodil klíče na zem, řekl: „bác“ a bylo hotovo. Byla tu ještě možnost, že se Čeněk odpoutá z autosedačky, sleze z ní, vezme klíčky ze země a pohotově dveře odemkne, ale místo toho seděl a tleskal ručičkama.

Nyní byl čas na paniku. Mobil jsem samozřejmě nechal doma, takže jsem ani nemohl zavolat Nataše, ať někde najde náhradní klíče a nakluše nám pomoct. Možná je tomu tak dobře, jelikož kdyby viděla, čeho jsem schopen, dítě mi zabaví a až budu spát, tak mi něco udělá.

V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Teplota navíc stoupala a Čeněk se nám začínal pomalu rosit. Zaběhl jsem na benzínku pro pomoc. Pumpař se nejdřív soucitně smál na celé kolo, ale posléze mi šel na pomoc. Ještě, že tu byl, jelikož odteď jsme na Čeňka skrz okénko čuměli dva. Čeněk na nás dělal vařila myšička kašičku a celá ta záležitost se příliš nepohnula. Pumpař dostal spásný nápad, že tady kousek bydlí nějaký jeho známý, který občas jako melouch krade auta (bezvadný známý), takže mu zavolal. Naštěstí byl zrovna doma, takže ani ne za deset minut se mi cizí hromotluk s ruským přízvukem dobýval do auta drátem. Dobrá věc se podařila a za chvilku bylo auto otevřeno. Pán je fachman jak hrom. Jenom jsem ho musel zastavit, když se vrhnul za volant s úmyslem nastartovat urvanýma startovacíma drátama. Omluvil se, že to je síla zvyku a nabídnul mi, jestli nechci koupit zlatý hodinky a nebo parfém, který vytáhnul z kapsy. S díky jsem odmítnul, dal mu za odměnu krabičku cigaret a vyrazil jsem konečně na nákup.

V obchoďáku jsem šoupnul Čeňka do košíku a začal jsem zběsile nakupovat. Čeněk vyjádřil nevoli se svým stavem, kdy se mu v košíku nelíbí, formou řevu a nadávání. Vyndal jsem ho tedy z košíku a nabádal ho, že sice jakože může chodit, ale bude se držet košíku. Čeněk mou pobídku odmítl přijmout za svou a s křikem se rozběhl úplně jiným směrem. Sice jsem ho záhy odchytil, ale tak nějak se mi ho nedařilo udržet v blízkosti košíku. Ještě, že mám pod čepicí. Tkaničku od boty jsem mu přivázal k podvozku košíku, takže nyní se od košíku nehne ani na krok. Sice se pohybujeme velmi pomalu, ale spokojenost je na obou stranách. Čeněk vždy radostně zvedl nožičku, já jsem popojel kousek s vozíkem a on si mohl přešlápnout. Podle mě ho to dokonce bavilo. Nedbaje šokovaných pohledů kolemjdoucích se náš malý konvoj došoural k uzeninám.

U uzenin jsem se patrně nějak zasnil, nebo já nevím, ale když jsem se opět soustředil na Čeňka přivázaného ke košíku, byla tam pouze přivázaná malá botička. Bez Čeňka. Lišácky si jí totiž vyzul (ještě že si tu nohu nepřehryzal, jelikož to nevím, jak bych doma vysvětlil) a nenápadně kamsi zdrhnul. Dneska jsem jářku ve formě. Ztratil jsem dítě v obchoďáku. Super to je.

S hrůzou v očích jsem pobíhal mezi regály a histericky řval „Čeňku, Čeňku, pojď k tátovi“, čímž jsem samozřejmě všechny upozornil, že jsem otec k ničemu. Naštěstí personál brzy rozhlasem vyhlásil, že se našlo dítě a že je k vyzvednutí u kasy. Ještě že tak. Ten kámen ze srdce mi spadl natolik vehementně, že jsem byl připraven to dítě vzít, i když to nebude Čeněk.

U pokladny jsem se s Čeňkem konečně setkal. Předal mi ho pan manažer prodejny s tím, že Čeněk byl nalezen v oddělení elektra, kde mlátí DVD přehravačem o zem. Mimochodem mi také oznámil, že to mám za tři tisíce a ten rozflákanej přehrávač si můžu nechat. Napadlo mě, že bych řekl, že to není moje dítě a že ho neznám, ale to se na den otců nedělá.

Zaplatil jsem tedy za přehrávač (na nákup už mi nezbylo) a jelo se domů.

Doma jsem Čeňka nakrmil a dal ho spát k na smrt nemocné Nataša, která má kašel a pobolívá jí hlava, proto musím uvařit oběd já.

Po obědě ze zbytků, který jsem vyšťoural v temných zákoutích ledničky, jelikož žádné jídlo díky té nepříjemnosti s DVD přehravačem nemáme, jsem ještě vykonal další domácí práce, které korespondují s mým macho životním stylem, jako je žehlení, praní a podobně.

Jakmile se Čeněk vyspinkal a začal vyvíjet aktivitu, poslala nás Nataša na procházku, aby se z tý choroby mohla v klidu vyležet. Ještě jsem jí uvařil čaj a šli jsme se s Čeňkem projít. Během přendávání dítěte do kočárku, mě malý šikula poblil sváteční košili a mohli jsme vyrazit.

Procházka byla taková standardní. Čeněk nechtěl být v kočárku, takže pobíhal kolem mě. Záhy usoudil, že nemá chození zapotřebí, tak chtěl zpátky do kočárku. A tak pořád dokola. Na hřišti pokuřovala partička týnejdžrů, takže ani to hřiště neklaplo. Obkroužili jsme pár bloků a potom jsem píchnul gumu u kočárku. My totiž nemůžeme mít normální kočárek s plastovýma kolečkama. Nataša si vydupala retro kočárek, velkej jak kráva s obříma kolama, kterej se vůbec nedá ovládat a váží něco kolem metráků za hrozný pěníze. Je to jako tahat kolečko plný cihel. Do kopcovitých terénů se nedostaneme, protože se záhy unavím, takže akorát kroužíme na rovinkách.

Píchlej metrákovej kočárek nejde táhnout už vůbec, jelikož ta plandající pneumatika drhne, takže jsem ho musel naklonit a drandit po dvou kolečkách. Během drandění se kočárek převážil a překlopil se i s Čeňkem. Paráda. S odřenou hlavou, jsem ho řvoucího vzal do náručí a ten debilní kočárek táhl překlopený za sebou až domů. Tam jsem ho předal Nataša, které se udělalo zázrakem lépe a šla ho vykoupat. Já jsem si skočil dolů do večereky k Vietnamcům koupit lahváče. I s lahváčem jsem se doma zašil na záchod, kde jsem si ho svátečně v poklidu vypil a přemýšlel o dni otců. Podle mě se ten svátek přeceňuje.

Více o fotrovi a Čeňkovi na http://fotruv-denik.blog.cz/